Martin Landkammer hraje hokejbal už více než čtvrtstoletí

Není v celých jižních Čechách mnoho hokejbalistů, kteří toho tolik odehráli v nejvyšší soutěži. Mezi ty nejzkušenější patří Martin Landkammer  z Jindřichova Hradce, jenž v extralize působil šest sezón.

Na úvod obligátní otázka – jaké byly tvé sportovní začátky?

„Dětství jsem trávil převážně na vesnici, kde jsme téměř veškerý volný čas trávili fotbalem, plaváním, hokejem, líným tenisem, ježděním na kole a dalšími sporty.“

Tam jsi objevil i hokejbal?

„To ano, ale ještě jsme tomu tak neříkali. Hokejbalové začátky vypadaly tak, že jsme vzali hokejky a šli hrát na autobusovou zastávku. Branku nám tvořila plakátovací tabule, hřiště částečně zasahovalo do silnice. Když jsme měli hokejové brány, dali jsme je přes léto na fotbalové hřiště, kde z toho vznikl hokejbal na trávě.“

Hokejbal byl také tvůj první sport, s nímž jsi začal organizovaně?

„Na škole jsem zprvu trošku koketoval s fotbalem v jindřichohradeckém Slovanu, ale příliš dlouho mně to nevydrželo. Organizovaný hokejbal jsem začal hrát asi v mých patnácti letech pod vedením Františka Uhlíře. Dozvěděl jsem se o Sokolu Jindřichův Hradec, kde oddíl hokejbalu založili, s bratrancem Jiřím Šlechtickým jsme tam vyrazili na první tréninky. Ty probíhaly na velmi provizorním hřišti na sídlišti Vajgar, kde mantinely byly vytvořeny jen z lešenářských podlážek.“

V těch patnácti už jsi začal hrát soutěž dospělých?

„Všechny zápasy se hrály na hřišti v Suchdole nad Lužnicí, kam jsme cestovali ve skříňové Avii. Povinná výstrojí byly jen pracovní rukavice a samozřejmě hokejka. Hrálo se s tenisovým míčkem napuštěným vodou. Hřiště mělo hranaté mantinely a v rohu byl kanál. My jsme ale byli rádi, že máme kde hrát zápasy. Tehdy asi nikdo netušil, kam se postupně bude hokejbal posouvat.“

Vzpomeň na tvůj přechod do HK Bora Bombers.

„Přestoupil jsem tam po třech letech. Klub vedl David Holoubek, který se netajil velkými ambicemi. Tým tvořili většinou bývalí a aktivní hokejisté. Já jsem byl jeden z mála, kdo hokej nikdy nehrál. Hokejbal byl v tehdejší době v okrese a Jindřichově Hradci velmi populární, což dokazovala letní soutěž s názvem Městská liga, kterou pravidelně hrálo i přes třicet týmů.“

S Borou jsi poprvé ochutnal nejvyšší soutěž.

„Postupně jsme se dostali až do extraligy, bylo tomu v sezóně 1999/2000. V té následující jsme se coby nováček hned dostali do play-off, kde jsme ve čtvrtfinále výrazně potrápili tehdy velmi úspěšný klub Elba Ústí nad Labem. My jsme tehdy disponovali silným týmem, zřejmě v lepším jsem nikdy nehrál. Postupně ale bohužel nebyly dostatečné finance na pokračování, což po třech letech vyústilo v ukončení činnosti klubu.“

Pro tebe avšak extraliga neskončila.

„Z extraligového Kert Parku Praha, který byl v Jindřichově Hradci na týdenním soustředění, přišla nabídka. Společně s brankářem Robertem Šustrem jsme do klubu z hlavního města přestoupili.“

Poté ses od hokejbalu na nějaký čas odmlčel. Na jak dlouho?

„Po pražské štaci jsem na hokejbal úplně nezanevřel, občas jsem si v rámci možností zahrál v Nové Včelnici. Pět roků jsem ale hrál fotbal v okresní třídě za Sokol Horní Pěna a v zimě futsalovou ligu s Kasalovou pilou Jindřichův Hradec.“

Co tě přimělo k hokejbalovému návratu?

„V roce 2009 mne oslovili kluci z Olympu Jindřichův Hradec s tím, že by rádi poskládali tým, který pro město zase vybojuje extraligu. To mě zaujalo. Sešla se skvělá parta, postupně jsme se přes první ligu dostali až do nejvyšší soutěže. Hlavní zásluhu na tom měli trenér Jan Donauschachtl a dlouholetý boss klubu Jaroslav Matějka. Extraligu jsme hráli dvě sezóny, pak jsme sestoupili do první ligy, ve které Olymp doposavad působí.“

Od začátku jsi byl v Olympu kapitánem.

„Ihned po příchodu mě zvolili kapitánem a tato funkce mě v klubu provázela po celých devět sezón. Vybrali si mě zřejmě z důvodu mých zkušeností s extraligou, tenkrát možná i z důvodu výkonnosti. Kluky ale musím pochválit, nebyl s nimi téměř žádný problém, kabina vždy stoprocentně fungovala.“

Ty jsi byl kdysi v Boře i trenérem.

„Onehdy jsme v klubu založili i žákovské družstvo, bylo to v poslední sezóně Bory. Společně s některými spoluhráči jsme tým dokázali neustále zlepšovat, ale hlavní bylo, že měly děti z hokejbalu stále větší radost. Bohužel po zániku klubu došlo i ke zrušení mládeže, naštěstí se dětí ujal Olymp a někteří dokázali této příležitosti náležitě využít.“

Podle tvého akčního rádia bylo někdy složité určit, na jakém postu hraješ.

„Drtivou většinu kariéry jsem strávil na pozici obránce, jediná výjimka byla v úvodním roce v Olympu, který jsem odehrál v útoku.“

Hokejbal hraješ přes čtvrtstoletí. Kam se posunul?

„Za těch pětadvacet let se hokejbal neskutečně vyvinul. Vlastně jsem skoro zažil jeho zrod. Nejsem moc na nostalgii, ale když si vzpomenu na začátky, kdy se hrálo v Suchdolu nad Lužnicí a třeba v Českých Budějovicích, tak je to úsměvné a zároveň vůbec neporovnatelné se současností. Teď je hokejbal spíše atletický sport, kde je rozhodujícím faktorem běhání a trošku do pozadí ustupuje technika a kombinace. Je to způsobené rychlostí hry, kdy je na všechno stále méně času. Může to být ale pouze můj subjektivní názor, přece jenom s přibývajícím věkem jsem pomalejší.“

Čím to je, že hokejbal už není tak masivní sport?

„Došlo k výraznému úbytku týmů a samozřejmě i aktivních hráčů v našem regionu, zřejmě to bude podobné všade. Mládež má výrazně větší výběr zájmových činností nejen sportovních, pokud tedy mají děti vůbec zájem sportovat. Spíše však vysedávají u počítačů a mobilů. Zároveň ale také nemají prostory, kam si jít jen tak třeba kopnout do míče. Veškerá sportoviště jsou placená a veřejně nepřístupná.“

V Olympu jsi skončil loni v srpnu. Hraješ ještě hokejbal?

„Od podzimu loňského roku už hraji jen nejnižší soutěž za Dranreb Nová Včelnice. Hokejbal jsem ještě chtěl hrát, ale již nebyla taková chuť a výkonnost na vyšší soutěž. S kluky z Olympu stále chodím trénovat, a to i teď v zimní přestávce.“

Přes pětadvacet let na hřišti. Co na to doma?

„Rozhodně bych nemohl sportovat bez podpory mé rodiny, za což jí patří velké poděkování. Mladší dcera mi asi nedovolí jen tak skončit, strašně ráda mi jezdí fandit. Rád ji na oplátku podporuji v jejím sportovním odvětví, což je aerobik.“

Čím se živíš, jaké je tvé zaměstnání?

„Mým zaměstnáním je pozice obchodního zástupce ve firmě Doppler CZ v Trhových Svinech, která nabízí deštníky, slunečníky, zahradní nábytek.“

Shrň na závěr svoji kariéru. Jaké jsou tvé největší úspěchy?

„Za hlavní považuji radost z hokejbalu, která mě doteď provází. Mezi úspěchy rozhodně řadím sezóny strávené v extralize, pozvánky na srazy reprezentace a bronzová umístění v Českém poháru. Měl jsem také štěstí, že se mi vyhýbala vážnější zranění. Když budu konkrétní, tak mě nejvíc potrápily několikeré zlomeniny nosu a problémy se zády a lokty.“

Mařek Miláček

Mařek Miláček

Rumun z Kostelní Radouně, co by šel světa kraj a šel by možná i bosý
Mařek Miláček

Mařek Miláček

Rumun z Kostelní Radouně, co by šel světa kraj a šel by možná i bosý